🜃 Hlinoviny #13 ~ Pravda
Když realita vypne filtr...
Ssst! Elektronický holub u tebe právě upustil ještě horké vydání Hlinovin
Tohle vydání bude trochu jiné. Ne technické, ne postupové. Spíš o tom, co se mi letos vracelo pořád dokola — na stavbách, v práci, v běžných dnech, kdy člověk jede automat, dělá, co je potřeba, ale v hlavě mu něco neklidně klepe. Rok, který mě naučil být k sobě pravdivá i ve chvílích, kdy by bylo pohodlnější realitu ignorovat a jet dál. A hlína v tom překvapivě sehrála větší roli, než bych čekala.
Pravda není něžná
Letos jsem pochopila, že pravdivost není nic jemného.
Není to zenově průzračný pohled do vlastního nitra.
Je to obvykle spíš moment, kdy se vám to sakra nechce řešit — a stejně to musíte udělat.
Ne proto, že chcete.
Ale protože přesně víte, že když to neuděláte, vrátí se to. A možná silnější.
Z dálky ok, zblízka ne
Letos jsem stála v několika domech, kde hlína na první pohled držela. Z dálky to vypadalo dobře, skoro reprezentativně.
Ale jakmile jsem přišla blíž, začaly se objevovat věci, které nešlo přehlédnout: napětí v koutech, povrch, co se pod dotekem sypal, místa, která už dlouho stabilitu jen „předstírala“.
A přiznávám — přesně tenhle pocit znám i sama u sebe.
Z dálky to většinou nějak drží:
– práce je odvedená,
– člověk se usmívá,
– stories vypadají dobře,
– email klientovi zní extra profi.
Ale zblízka?
Tam je vidět všechno, před čím jsem přimhouřila oko. Věci, které ignoruju, protože „na to teď není nálada“. Rozhodnutí, která jsem neudělala, i když měla dávno přijít. Místa, která jsem přepudrovala, abych oblbla koho - sama sebe?
A stejně jako u té omítky to jde vidět okamžitě, když se člověk na chvíli zastaví a zadívá se zblízka.
Ještě metr dám
A pak byl ten moment s autem.
Popojela jsem o metr víc, než bylo rozumné. Tsss… Dyť už mi to tolikrát vyšlo.
A auto se bez varování během vteřiny zabořilo.
Pak automatická reakce - to přetlačím plynem! A bylo to ještě horší.
A zase — přesně tenhle vzorec znám i od sebe.
Ten pocit:
“Ještě to dám. Ještě kousek. Ještě to musí jít.“
Nemusí. Nepůjde.
A není to o autě.
Je to o tom, jak často jdu přes vlastní hranice, i když jsem si je stanovila sama. Jen věřím, že se „nic nestane“.
Ale stane. Vždycky se stane.
Hlína jako zrcadlo
Čím víc s hlínou pracuju, tím víc vidím, jak přesně reaguje.
Když má podmínky, drží.
Když ne, praskne.
Ne protože je slabá, ale protože má prostě své potřeby.
A přesně tohle jsem si uvědomila i u sebe.
Když dlouho držím něco, co není moje, začnu praskat na místech, kde jsem nejtenčí.
Když nemám prostor, ztratím pružnost.
Když ignoruju detaily, vrátí se mi to přesně tam, kde jsem doufala, že „to nikdo neuvidí“.
Když jsem sledovala praskliny na hliněné omítce, byla to úplně stejná rovnice: tlak + málo prostoru + kompromisy a zkratky. A bylo nepříjemně snadné najít podobné vzorce i ve vlastních rozhodnutích.
Konec výmluv
Letos pro mě pravdivost začala tam, kde skončily všechny malé omluvy a výmluvy, které jsem interně používala k ohnutí pravdy tak, aby se mi hodila do krámu.
„Teď na to nemám čas.“
„Oni to nepochopí.“
„Takhle to stačí.“
„Hlavně ať je klid.“
Ne.
Letos jsem si víc než kdy jindy uvědomila, že klid vzniká až po pravdě, ne před ní.
Že když neslibuju věci, které nedodržím — hlavně sama sobě —
nevzniká napětí, které by mě jednou mohlo dohnat.
A nevzniká tlak, který bych musela maskovat chatrným úsměvem nebo výkonem, přičemž ve skutečnosti jsem těsně před rozsypáním.
Totální klid
Největší zjištění letošního roku je pro mě jednoduché:
pravda nikam nezmizí.
Můžeme ji obcházet, přelepit, oddálit, zamalovat, okecat.
Ale je tam dál.
A když s ní člověk počítá, když se nevymlouvá, když se rozhodne být pravdivý —
vzniká klid, který se nedá nahradit ničím jiným.
Letos jsem si přestala říkat, že „to nějak půjde“.
Protože už vím, že jde jen to, co je pravdivé.
Zbytek se rozpadne — stejně jako hlína, která byla dlouho pod tlakem.
Děkuju, že jste dočetli až sem.
Tohle téma pro mě nebylo jednoduché, protože se netýká jen stavění.
A pokud vás u čtení něco oslovilo, rozčílilo, uklidnilo — pak to mělo smysl.
Na příští rok bych sobě i nám všem přála jediné:
víc prostoru pro pravdivost.
V práci i mimo ni.
✨ Tvořím Hlinoviny i Divocast s radostí a s láskou k hlíně. Pokud tě moje práce baví a inspiruje a chceš ji podpořit, můžeš mě pozvat třeba na virtuální kávu:
Děkuju, že jsi tu! 💛
Denisa *
* Hlinoviny jsem poslala já - Denisa Divoká - hliněná stavitelka celoživotně s hlínou spjatá. Vedu projekt Hlína je láska, připravuju kurzy, sdružuju řemeslnice v Cechu řemeslnic a nedávno jsem spustila první rozhovorový podcast o přírodním stavitelství v ČR s názvem Divocast.