🜃 Hlinoviny #XX ~ Doma
Tentokrát bez rad. Jen šest skutečných příběhů.
Možná to taky znáš.
Jsou scény, které máme živě před očima roky.
Když jsem začínala pracovat s hliněnými omítkami, myslela jsem si, že se budu učit o materiálu, technologiích, řemesle.
A taky jsem se o tom všem hodně naučila, stále se učím.
Jenže po šesti letech mi v hlavě nezůstávají jen stěny.
Zůstávají mi v ní hlavně konkrétní lidé.
A jejich věty…
🜃
Nevadí to?
Asi dva nebo tři týdny po dokončení jednoho projektu mi zazvonil telefon.
Byla to žena, pro kterou jsem dělala velkou hliněnou stěnu u schodiště.
Nejdřív mi děkovala.
A pak se chvíli odmlčela.
„Já se vám musím s něčím přiznat…“
Čekala jsem nějaký problém.
Prasklinu.
Flek.
Něco, co se nepovedlo.
Místo toho se mě zeptala:
„Pokaždé, když jdu po schodech, pohladím tu hliněnou stěnu. Nevadí to?“
Musela jsem se usmát a chvíli jsem hledala vhodná slova.
„Právě naopak.“
A víš, z čeho mě mrazí ještě dnes?
Jasně, že ne z toho, že si hladila stěnu.
Z toho, že se za to skoro omlouvala.
Přitom to byla vážená paní ve zralém věku, vědkyně.
Už když jsem u ní pracovala, vyprávěla mi, že jako malá chodila na keramiku. Několikrát říkala, že má strašnou chuť vzít si hladítko do ruky a zkusit si to sama.
Neudělala to.
A o pár týdnů později se omlouvala za to, že si doma hladí stěnu.
Enzó
Dokončovala jsem zrovna omítky v přízemí.
Majitelka domu přijela na stavbu, pozdravila mě i kolegy a vydala se po schodech nahoru.
Slyšela jsem, že se po několika schodech zastavila.
Právě na stěně v mezipatře jsem ten den dokončila sgrafito symbolu enzó.
Jeden z řemeslníků na klientku z jiné místnosti něco zavolal.
„Počkejte chvilku...“
Hlas se jí chvěl.
Šla jsem potichu blíž.
Viděla jsem jen její siluetu zezadu.
Ruce měla sepjaté před ústy.
A stála úplně bez hnutí.
Na stavbě bylo najednou ticho.
Jako by se na chvíli zastavil čas.
Po nekonečně dlouhé chvíli se otočila, přišla ke mně, stiskla mi ruku a se slzami v očích řekla jediné.
„Děkuju.“
Chvíle pro mámu
Na antracitovém japonském štuku jsme se shodly celkem rychle.
Byla to odvážná volba.
Návrh jsme si spolu odsouhlasily, ale samotnou realizaci už neviděla. Koupelnu jsem dokončila v době, kdy byla pryč.
Ozvala se až o několik dní později.
To už jsem byla dávno na jiné stavbě a vodař mezitím zprovoznil vanu i umyvadlo.
Nejdřív mi poslala fotku.
Na okraji vany hořely svíčky.
Pěna.
A pod fotkou tři slova.
„Chvíle pro mámu.“
Pak mi napsala, že mi musí poděkovat.
Prý ji ani ve snu nenapadlo, že se bude ve vlastní koupelně cítit jako v luxusním wellness.
Že pořád nemůže uvěřit tomu, že to není hotel.
Že je to u nich doma.
Letos spal
Na tuhle stavbu jsem se po čase vrátila kvůli drobným opravám po jiných řemeslnících.
Byly jsme tam jen my dvě.
Zeptala jsem se jí, jak jsou s rekonstrukcí spokojení.
Pokrčila rameny.
„Jo... dobrý.“
Pak se usmála.
„Ale z těch hliněných omítek mám radost pořád.“
Začala mi vyprávět o prvním létě.
Bydleli v pražském paneláku a byt se dřív každý rok rozpálil tak, že jejich malý syn nemohl horkem spát. Budil se a plakal.
Pak se na chvíli odmlčela.
„Letos spal.“
Mimoděk
Jedna klientka mi vyprávěla:
Prý si doma často hladí zaoblené nároží u terasových dveří.
Pak se usmála a spiklenecky dodala.
„A začala jsem pozorovat návštěvy.“
Nikomu nic neříká.
Jen se dívá.
Prý skoro každý dělá to samé.
Jde kolem.
Na chvíli zpomalí.
A úplně mimoděk přejede rukou po rohu.
Jako by si chtěl ověřit, že je opravdu tak příjemný, jak vypadá.
Doma
Slezla jsem z lešení a čistila si hladítka, když mi zazvonil telefon.
Byla to klientka, pro kterou jsem před pár týdny dokončila omítky.
Přiznám se, že mě jako první napadlo, jestli se něco nestalo.
Lidé se přece většinou ozvou, když nejsou spokojení.
Omlouvala se, že mě ruší.
Prý ví, že toho mám hodně.
Jen mi chtěla říct jednu věc.
Že musí poděkovat kamarádce, která jí na mě dala kontakt.
Na jejich domě pracovala spousta šikovných řemeslníků.
Pak se na chvíli odmlčela.
„Ale až díky vašim omítkám se tu cítím jako doma.“
Sedla jsem si na zadek.
Na nic chytřejšího jsem se nezmohla.
Jen jsem řekla:
„Děkuju, že mi to říkáte.“
Když jsem začínala, myslela jsem si, že budu dělat hlavně omítky.
Dnes si myslím, že jsem měla obrovské štěstí.
Mohla jsem být u mnoha momentů, kdy se z domu pomalu stával domov.
Děkuju za to.
🌱 Hlinoviny i Divocast tvořím s radostí a láskou k hlíně. Pokud tě to baví a dává ti to smysl, můžeš mě podpořit třeba virtuální kávou.
Denisa Divoká
Hlína je láska