🜃 Hlinoviny #16 ~ Dotek
Ruka někdy ví o materiálu víc než oči.
Ssst! Elektronický holub u tebe právě upustil nové vydání Hlinovin — tentokrát trochu hmatatelné.
Stěny, které si o dotek říkají
Při realizacích si všímám jedné drobnosti.
Lidé přijdou do místnosti, chvíli se rozhlížejí… a pak položí ruku na stěnu.
Někdy jen na okamžik. Někdy po ní pomalu přejedou prsty.
Nikdo je k tomu nevyzývá. Prostě je to napadne.
U běžně vymalované stěny se to skoro nestává. Tam se člověk spíš podívá a jde dál.
U hliněné omítky je to jiné.
Možná je to tím, že některé materiály člověk vnímá nejen očima, ale i rukama. Dotek je vlastně jeden z nejstarších způsobů, jak poznat povrch. Prsty okamžitě zachytí strukturu, teplotu i drobné nerovnosti.
A hliněná stěna má co nabídnout.
🦪 Perly v blátě
~ o materiálech, které si říkají o dotek ~
Co vlastně cítíme pod prsty
Možná je to tím, jak různé materiály působí na ruku.
Většina dnešních interiérů je pokrytá nátěry, které vytvářejí velmi tenký, uzavřený film. Povrch je dokonale hladký a trochu kluzký.
Dotek po něm sklouzne a vlastně nic moc neřekne.
Hliněná omítka funguje jinak.
Není to film.
Je to materiál.
I když je dobře vyhlazená, zůstává v ní jemná struktura – drobná zrna písku, částice jílu, mikroreliéf, který je sotva vidět, ale prsty ho poznají.
Dotek má najednou obsah.
Malý experiment
Ten rozdíl si člověk uvědomí hlavně ve chvíli, kdy jsou vedle sebe dva povrchy.
Jednou jsme dokončovali místnost, kde byla jedna stěna hliněná a ostatní zatím jen vymalované.
Klient se zastavil mezi nimi, přejel rukou po obou a jen se pousmál.
„Jo. Tohle je ono.“
Někdy není potřeba nic vysvětlovat.
Evoluce ruky
Možná v tom hraje roli i něco hlubšího.
Lidské smysly se vyvíjely v prostředí hlíny, kamene a dřeva. Syntetické povrchy jsou z evolučního hlediska vlastně novinka.
Mozek reaguje na jemnou nepravidelnost, strukturu a matnost jako na něco známého.
Něco, co jsme potkávali po tisíce let.
Architekti si toho všimli taky
Tohoto rozdílu mezi materiály si všimli i architekti.
Finský architekt Juhani Pallasmaa píše, že moderní architektura se během posledního století stala hlavně vizuální disciplínou.
Budovy se dnes často posuzují podle toho, jak vypadají na fotografii.
Jenže prostor nevnímáme jen očima.
Vnímáme ho všemi smysly.
Materiály jako kámen, dřevo nebo hlína jsou v tomhle směru velmi čitelné – jejich povrch lze poznat i poslepu.
Hrst starších perel
🧱 Tipy hliněné zednice
~ jak vzniká povrch hliněné stěny ~
To, jak stěna působí na ruku, nevzniká náhodou.
Rozhoduje o tom skladba směsi i způsob, jakým se vrstva na závěr upraví.
V praxi se nejčastěji setkáte se dvěma základními typy povrchů.
Filcovaný povrch vzniká postupně
Když chceme opravdu filcovaný povrch, ke stěně se během schnutí vracíme několikrát. Omítka se postupně upravuje houbovými hladítky v různých fázích vysychání.
Filcování vytahuje jemné jílové částice mezi zrna písku a strukturu tak přirozeně propojí.
Výsledkem je měkký, sametový dotek, který je pro hliněné omítky typický.
Hlazený povrch začíná filcem
Hlazené povrchy často vznikají trochu jinak.
Omítka se nejprve jednou zatočí houbou či dřevěným hladítkem, aby se struktura sjednotila. Potom se vrstva postupně zahlazuje hladítky a na závěr se někdy jen lehce „spráší“ vlhkou houbou.
Hlazením se hmota částečně uzavírá a struktura se stlačí, takže působí kompaktněji než filcovaná omítka.
Na dotek je jemnější a klidnější.
Dotek rozhoduje
Rozdíl mezi těmito dvěma úpravami je na dotek velmi výrazný.
Filcovaný povrch je měkký a lehce strukturovaný.
Hlazený povrch je jemnější a kompaktnější.
Obě varianty mají své místo – záleží na charakteru prostoru a na tom, jak má stěna působit.
Když povrch začne sprašovat
U směsí s větším podílem hrubšího písku se může stát, že po vyschnutí začnou z povrchu odpadávat drobná zrna. Znamená to, že ve vrchní vrstvě není dost jemné frakce, která by je svázala.
Setkávám se ale i s opačným případem. I u směsí, kde převažuje jíl a vlákna a písek téměř není, může povrch po vyschnutí lehce opadávat.
V takovém případě bývá příčinou spíš nedostatečné zpracování vrstvy – jemná frakce se nevytáhla nahoru a materiál se na povrchu dostatečně nepropojil.
Lehké filcování nebo další přepracování povrchu to většinou vyřeší.
Ještě o krok dál
Existuje ještě třetí, řemeslně náročnější možnost.
U velmi jemných směsí na bázi hlíny nebo s příměsí vápna lze povrch vyhladit až do lesku. Takové úpravy se používají například u japonské omítky OTSU, stucco lustro apod.
V těchto případech už ale nejde o klasickou omítku, ale spíše o velmi jemné přírodní stěrky.
Pár starších tipů
🗓️ Kde se potkáme
~ hlínu je nejlepší poznat naživo ~
Série kurzů Poznej hlínu
Už v dubnu začíná nový běh kurzů Poznej hlínu, které pořádá Sdružení hliněného stavitelství.
Jsou určené pro každého, kdo chce hliněné stavitelství poznat opravdu zblízka – osahat si materiál, pochopit jeho chování a vyzkoušet si základní techniky práce.
Možná právě tam zjistíte, jak moc se hlína poznává rukama.
📍 První kurzy startují už v dubnu a pokračují až do léta
A možná si z nich odnesete i jednu drobnou zkušenost:
že některé materiály je nejlepší poznat dotykem.
Až někdy potkáte hliněnou stěnu, zkuste jednu věc.
Položte na ni ruku.
Možná vám sama řekne víc než celý článek.
✨ Tvořím Hlinoviny i Divocast s radostí a s láskou k hlíně. Pokud tě moje práce baví a inspiruje a chceš ji podpořit, můžeš mě pozvat třeba na virtuální kávu:
Děkuju, že jsi tu! 💛
Denisa *
* Hlinoviny jsem poslala já - Denisa Divoká - hliněná stavitelka celoživotně s hlínou spjatá. Nejčastěji vystupuju pod značkou Hlína je láska, připravuju kurzy, sdružuju řemeslnice v Cechu řemeslnic a nedávno jsem spustila první rozhovorový podcast o přírodním stavitelství v ČR s názvem Divocast.